Vánoce

Blíží se vánoce,krásný to čas.Lidé jsou milí,usmívají se a všude panuje dobrá nálada.Cítíte tu purpuru,která provonila vzduch.A támhle sebou dokonce mrsknul kapr…Ale zamysleme se……Proč vlastně slavíme vánoce?
Vše začalo jedné zářivé noci.Ve městě Betlémě se narodil Ježíš Kristus .V malém chlévě ho jeho maminka Panna Marie ovinula plenčičkami a jeho otec Josef uložil do dřevěných jeslí.Andělé zvěstovali tuto novinu celému světu a i v těch nejzazších koutech země,každý věděl co se stalo.Sešli se tedy lidé kolem chléva a šťastni písněmi oslavovali narození spasitele…
Ale nesešli se jen chudí lidé,nýbrž i Tři králové z dalekých zemí vážili cestu,aby mohli pokleknout před batoletem a darovat mu své dary.
I my dnes písněmi slavíme vánoce a měli bychom si připomínat narození Krista,protože to je pravým smyslem vánoc!

Tomáš Beran

Pohádka o logaritmu

Bylo nebylo. Na jednom definičním oboru byl definován mocný logaritmus, který měl za dceru krásnou funkci. Sinus x, jak se jeho dcera jmenovala, byla skutečně nádherná. Její ladná křivka byla zvýrazněna absolutní hodnotou, kterou si ráda oblékala, půvab jí dodávala i velká frekvence a krásná amplituda na sympaticky souměrném oboru hodnot. Při úsměvu roztomile špulila periodu a nevadil ani její mírný cosinovitý předkus.
Funkce na celém definičním oboru žily spokojeně a mocný logaritmus všechny uznávali jako svého pána a vládce. Ale jednoho dne se blízko logaritmického pravítka, kde král sídlil, usadila hrozná derivace. Terorizovala pravé i levé okolí a derivovala vše, co jí přišlo do cesty, až všude kolem ležely jen samé nuly. Jednou vzkázala králi: ,,Za týden derivuji tvoji dceru.“ I bylo mnoho smutku v prstencovém okolí, až král rozhodl: ,,Sinusoidu a půl definičního oboru dostane ten, kdo nás zbaví té hrozné derivace.“
Zpočátku se hlásilo mnoho funkcí, které se chtěli s nepřítelem utkat. Ale dny ubíhaly, a po derivaci vždy zůstali jen nuly.
Statečné složené funkce metaly po derivaci své parametry, kvadratické funkce chtěly v boji využít parabolický tvar svých grafů, ale všichni podlehli. S úspěchem se nesetkal ani exponenciální rytíř, který se sice domníval, že je pro derivaci neporazitelný, ale ta jej chladnokrevně zderivovala při základu y. O nabídce krále se dozvěděl i šlechtic Arcus von Sinus. Byl moudřejší než všichni ostatní, a proto se nevydal přímo do boje, ale nejdříve vyhledal starý moudrý integrál, který měl v boji s derivacemi velké zkušenosti. ,,Dobře jsi udělal, že jsi za mnou přišel,“ řekl mu integrál. ,,Dám ti tři dary, které ti v boji pomohou. První je exponenciální štít.
Je tvořen složenými exponenciálními funkcemi s různými proměnnými, a proto je velmi těžké jej zderivovat. Můj druhý dar je tento integrační meč. Je to jediná zbraň, která je schopna derivaci porazit. Třetím darem je tento cyklometrický amulet. Bude ti stále připomínat, abys při integraci nikdy nezapomněl přičíst konstantu.
A teď jdi a determinant tě provázej.“
A přišel den, kdy měla být zderivována krásná princezna Sin x. Doprovázena lehkými lineárními funkcemi kráčela princezna k doupěti strašlivé derivace.
V tom se přiřítil Arcus von Sinus na ohnivé limitě a zvolal: ,,Nic se neboj, krásná Pann…(?)…funkce. Jsem tu abych tě zachránil“ a pobídl svou limitu ke cvalu. V tom už vylézá derivace ze svého doupěte. Zahlédla bojovníka a vrhá se na něj. Arcus však nečeká a útočí svým integračním mečem, exponenciálním štítem kryje každý pokus o derivaci. Všude kolem odletují zkrvavené parciální zlomky a po zemi se bezvládně povalují vnitřní funkce. Konečně se i derivace sesunula na zem. „A je to.“ zaradoval se von Sinus. V tom se mu ale v exponenciálním štítu zjevil starý moudrý integrál se zrzavým plnovousem: „Moment princi. Druhá derivace ti nic neříká?“ A skutečně. Z doupěte už leze druhá derivace a sápe se na rytíře. A zase boj, zase zlomky a elementární funkce všude kolem. Ale nakonec byl princ i s druhou derivací hotov. Pak nahlédl do skript. „Ne, třetí derivace už skutečně neexistuje,“ oddechl si. A už se k němu hrnou šťastné funkce a oslavují vítězství nad derivací.
I starý mocný logaritmus přišel a děkoval. Pak se zeptal Arcuse, jak se s ním vyrovná. „Jsem chrabrý funkční předpis a šlechtic Arcus von Sinus. Dejte mi svoji dceru, krásnou Sin x a budu spokojen.
Dostal tedy princeznu a měli spolu krásnou konstantu. A jestli nezemřeli, konvergují dodnes.

Z internetu vyšťárali Škop a Verich

Taneční ve škraboškách

Tyto taneční se odehráli ve městě Trutnov v kulturním domě…. Byly zajímavé, protože to byla škrabošková prodloužená. Chlapci a děvčata tam byli v krásném oblečení, šaty a kvádra jim ladily s maskami…. Na těchto tanečních vystoupil pár se Standartními tanci a také taneční skupina, která tančila Street dance….. Také nám uskutečnili soutěž, kdy se tančila polka kolem židliček a musel si na židli sednout kluk a na klím si mu musela sednout holka….. Byla to moc zábavná hra a nakonec ji vyhráli dva lesáci…… Jinak se tančili obvyklé tance jako je valc, valčík, polka, mazurka, foxtrot, tango, čača a jive…… A to je vcelku vše, jen chci říct že se mi to tam moc líbilo…….

Marie Voltrová

Sportovní kurz Tatry 2008

Ve druhém zářijovém týdnu jsme my žáci II.B. České lesnické akademie navštívili slovenské Tatry za účelem prožití krásných pěti dnů lezením po horách.
Že pojedeme právě do Tater, se rozhodlo už v první školním roce, kdy při hlasování byla drtivá většina rozhodnuta pro Slovensko. Ubytování, stravování a plán výletu si vzal opět na starosti nám dobře známý, pan Ing. Drobný. Tento profesor již pro nás připravoval kurz lyžařský, takže jsme věděli, co od něj čekat. Pro nás byla výhoda, že tento zdatný sportovec se zná skoro s každým ( a dobře ) téměř po celé Evropě. Dále s námi jeli náš pan učitel třídní, profesor Spíchal a pan tělocvikář Nývlt. Ještě nesmím opomenout těžaři ze školního polesí Lukáše, který se staral o obecné blaho a zábavu.
V neděli 7. září jsme plni energie nastupovali v Pardubicích do mezinárodního rychlíku. Už zde jsme si užili trochu sportu, při běhu podél vlaku, kdy jsme hledali náš lehátkový vůz. Nakonec jsme šťastně nasedli a uháněli směr Slovensko. Po ubytování a nutném posilnění potravinami z domova jsme usínali plni očekávání, co nás příští den čeká. Ráno jsme se probudili do deště a pochmurna. Aby toho nebylo málo, tak nám ještě přestala jet lokomotiva a nabrali jsme hodinové zpoždění. Po příjezdu do Liptovského Mikuláše jsme ještě chvíli čekali na osobní vlak, který nás měl dopravit do místa určení. Když jsme přijeli do Liptovského Hrádku, ubytovali jsme se ve skromném dřevařském učilišti. Na pokoji jsme někde byli i po deseti, takže dva museli spát na zemi ve spacáku. Po odpočinku jsme se vydali na první túru. Byli to sice Tatry Nízké, ale i tak jsme poznali, co je to za kopce.
Ještě nám do toho začalo pršet, takže při každé zastávce z každého z nás stoupal bílý dým. Nakonec to dopadlo tak, že profesoři s pár spolužáky se nám ztratili a my se museli vrátit. Na ubytovně následoval opět odpočinek a první večeře. Druhý den jsme jeli do Vysokých Tater „dobýt“ Rysy. Ke Štrbskému plesu nás dopravila „zubačka“. To je lokomotiva vyzbrojená ozubeným kolem, aby mohla lépe zdolat veliké převýšení.U Štrbského plesa následovala společná fotografie, a potom už jsme byli na pochodu směr vrchol Rysu. Cesta ubíhala pěkně a měli jsme krásný výhled až do prvního rozcestníku. Tady byla cedule a hlásala: „materiál pro chatu pod Rysmi, za vynešení čaj zdarma“. My jsme si řekli, že přece nejsme žádní srabi a že to lehce zvládneme.
To byla osudová chyba. Po chvíli nesení 5 – 10 kilového pytle na zádech, jsme se celý propocení zastavili a zjistili, jak je to ještě daleko. Proklínat jsme mohli, ale pouze sebe. Toto utrpení nelze popsat, to si musí každý prožít sám.¨
Ani byste nevěřili, jaké to bylo, když jsme spatřili chatu. Byl jsem šťastný jako nikdy. Na chatě jsme dostali slibovaný čaj, a potom jsme zdárně zdolali vrchol. Sestup byl už hračka. Následující dny byli také plné těžkých výstupů, z níchž „nej“ bylo šplhání na Kriváň. Ale přece jenom Rysy mi v žaludku zůstanou hodně dlouho.

Les v noci

Snad každý člověk byl už někdy v lese.Jenomže les v noci bývá mnohdy jiný než ten který známe.V noci se les změní k nepoznání.Tma vše promění ,není těžké se ztratit!Ticho se rozlehne po okolí…… Jenomže po krátké chvíli les znovu ožije,tentokrát svým nočním životem.
Nejdříve se ozve zahoukání sovy a potom je slyšet praskání větviček na které zrovna došlápl srnec.Zaposlouchejte se a budete si připadat jako v jiném světě.Zvěř vylézá ze svých úkrytů a všude je živo.Náhle vám však naskočí husí kůže,protože nedaleko bylo slyšet zachrochtání kňoura.Radši se potichu přemístíme na malou paseku,kde jsou světlem měsíce krásně osvíceni jeleni.Jejich majestátné siluety probudí v člověku jakýsi zvláštní pocit.Do „šepotu lesa“ se ozve hluboké tvrdé troubení těchto nádherných zvířat.Ale co je to támhle!Liška se právě vydala ne pozdní vycházku,neslyšně se protáhne mezi kapradím a zmizí ve tmě.Cestou z lesa si nejde nevšimnout zajíčků,kteří vylezli do noci podívat se na to vše.A znovu houkání,les začíná pomalu utichat,protože na nebi se objevují první sluneční paprsky…
Les je nádherné místo,ale nejen v noci může být tajuplně krásný.Vždyť když si vlastně uvědomíme významy lesa zjistíme,že málo jich opravdu není….

Tomáš Beran

Dukla Praha – stále pod Armádou České republiky?

Jak už ze svého vlastního poznatku, nebo z médii a dalších sdělovacích prostředků, jsme se setkávali řadu let s významnými sportovními událostmi, které byly chtě nechtě nedílnou součástí našich životních prožitků. Ať už se jedná o manželé Zátopkovi, Josefa Odložila, nezapomenutelné výkony Jana Železného, Štěpánky Gilbertové, nebo úspěchy Josefa Masopusta a další významné české sportovce, kteří svou diplomacii vydobyli v cizině dobré jméno České republiky. Všechny jmenované spojuje jedno – sportovní oddíl Dukla Praha, jenž už řadu let spadá pod hlavičku Armády České republiky. Jsou to vlastně členi vojenského oddílu, jenž reprezentují sportovními výkony, dle kterých jsou i pasováni do vojenských hodností. Jedná se prakticky o státní organizaci ve prospěch sportovních reprezentací a zároveň i o rozvoj a podporu vrcholového sportu. Členové Dukly jsou také členové armády, a tudíž jsou placeni státem. Povinnosti příslušníka oddílu je i pravidelný vojenský výcvik a školení. Dále sem patří i reprezentace na důležitých oficiálních veřejných vystoupení ve vojenské uniformě s ostatními záležitostmi, které patří mezi veřejnou propagandu Armády ČR.
Snad proto se setkáváme s názory mnoha lidí, které obsahují nesouhlas vůči této organizaci, která se jim zdá jako nesmyslná státní investice do nejistých a státu ničím neprospěšných výdajích. Mnozí lidé v tom vidí prošustrované vyhozené peníze ve prospěch individualistů a daňovou podporu jakýchsi „výletů“, tréninků, soustředění, soutěžení apod. Jelikož spektrum zájmů občana ČR je zatím od listopadu 1989 stále úzké a monotématické, tak se můžeme také setkat s názory různých společenských menšin, které ilustrují jejich postavení vůči sportu. Např. proč platit někomu za státní peníze jeho „záliby“, a hobby, když výsledky jsou úzce individuálně prospěšné, zavádějící, „nehmatatelné“, vedlejší, nedůležité, nerentabilní. Něco možná na tom pravdy ale bude. Daňová investice občanů ČR se takzvaně utápí v hrách. Nebo funkce a smysl armády si jistě občan ČR představuje jinak než běháním na stadionu. Ale položme si základní otázku. Nejedná se spíš o flustraci ze státní poslušnosti, kterou si vysvětlujeme a omlouváme zavádějícími argumenty? Máme my obyčejní občané zapotřebí tyto závistivé a žlučovité názory? Má smysl si kompenzovat své komplexy běžného stereotypu zrovna na těchto věcech? Většinou si lidé dávají za rámeček takové věci, které jsou velmi snadno jednotvárně vysvětlit dle vlastního gusta. A to je třeba právě zmiňovaný sport. Místo demonstrace osobních problémů, je potřeba trochu diplomacie. Zatímco lidi mermomocí jednu díru v pytli ucpávají, z druhé se zase o to víc sype. Co to znamená? Mnohým lidem se dělá zle z toho, když se dočtou v novinách, že nějaký „duklista“ si jel do JAR potrénovat na sezonu na státní účet. Nemohou překousnout fakt, že oni se ve fabrice mučí, pracují jak protržení, vydělávají vydřené peníze, zatím co si v např. Johannesburgu skáče někdo přes kus laminátu do žíněnek za nekřesťanské peníze. Ale že právě pár bloků od jejich fabriky se poflakují bezdomovci, kteří peníze dostávají akorát z poštovní přepážky, to zatím všímavé nekompromisně kritické obyvatelstvo úspěšně přehlíží. Nabízí se otázka – na co si to vlastně hrajeme?? Ruku na srdce, každý statečný kritik by právě nejraději byl v tom Johannesburgu a skákal do těch matrací místo 8 hodinových galejí u pásu fabriky.
Nedávno současná ministryně obrany Vlasta Parkanová se radikálně projevila a ostře ohradila vůči zmiňované Dukle Praha. Nezdálo se jí to jako věruhodná státní podpora. Zpochybnila „duklistu“ jako armádníma, znehodnotila jeho význam pro stát, zdůvodnila neochotu oddílové propagace jmenovaných sportovců a celou organizaci označila jako přežitek. Doslova řekla, že si všimla, že atleti Dukla Praha ani nejeví zájem nosit logo oddílu při mezistátních mítincích ( což samozřejmě není pravda – viz faktický důkazy ). Toto je ale velmi úsměvné. Roman Šebrle, rovněž člen Dukly Praha, byl paní ministryní obdařen trefnou připomínkou a rádoby poklonou při podávání ruky během seznamování s novou ministryní slovy „Pěkně jste v té televizi tančil, nechcete ke mně přitancovat“? Paní Parkanová nejspíš myslela taneční soutěž Star dance na ČT 1 s Markem Ebenem a Terezou Kostkovou, kde ke vší smůle paní ministryně tančil Tomáš Dvořák a nikoliv Roman Šebrle jeho oddílový kolega. Což samozřejmě humorně koresponduje s narážkou paní ministryně, která kritizovala neochotu propagace loga dukelských atletů. Jasně vyvrátila logiku její kritiky a argumentů, jelikož paní Parkanová má v českých atletických reprezentantech dobrý „hokej“ natož aby byla schopna si všímat jejich „individuálních“ zahraničních počinů. Co dodat!? Buď mám důvěryhodná fakta a o kritizované věci aspoň něco elementárního vím, nebo si vyberu jiný důvod, který umím patřičně zdůvodnit. Bohužel ani jednu věc si paní Parkanová neuvědomila a zároveň si vyvrátila tu svoji zásadní teorii. Sportovci Dukly by chtěli mít alespoň jasno ve věci, nebo by aspoň chtěli pochopit záměr tohoto rozhodnutí, ale zatím se to nedaří, není divu. Dovoluji si tvrdit, že sportovci jmenovaného oddílu dokázali toho mnohem více než nynější politici. Svými úspěchy pod záštitou Dukly navnadili mladé talenty a i aktivně se podíleli na rozkvětu českého sportu, který byl ale bohužel nazván paní ministryní přežitkem. Ať si paní Parkanová položí řečnickou otázku, jestli ona není třeba takovým ministerským vládním přežitkem? Pan Tvrdík, Khünel a další její předchůdci neměli nic k tomuto letitému sportovnímu oddílu, tak proč by zrovna ona v této „provizorní“ vládě měla dělat nějaké zásadní obraty. Touha po zviditelnění? Nevím. Ale svojí touhou po zviditelnění diplomaticky ztvárnila v duelu – „hvězdná pěchota“ : Parkanová – Vyčítal v nesmírně charismatické písni „ Dobrý den radare hvězd a pruhů“, která snad ještě dnes amerického prezidenta Georgie Busche zákeřně pronásleduje v nočních můrách. Nevím co si od těchto počinů zmiňovaná dvojice vysvětluje, ale faktem je, že to byla mezinárodní ostuda, na čemž se shodla drtivá většina politiků všech stran. Faktem také je to, že sám Vyčítal se přiznal, že texty vymýšlí jak ho kde napadnou, někdy i na záchodě během toalety, což by byl asi tento případ. Následně pak veřejně vysvětlil, že to nebyla ironie či ani žádný pokus o saritu, nýbrž opravdová osobní poklona radaru a americkému prezidentu. Což snad ještě více umocnilo pochybující domněnky o rozumu pana Vyčítala.
Jistě, paní Parkanová je jinak sympatická dáma, která dobývá první pozice žebříčků politických sympatii podle občanů ČR. Je to také nekonfliktní osoba s potenciálem – řešit problémy s rozvahou, korektně, na úrovni a ve všem má snahu najít rozumné východisko, které by bylo kompromisem vyhrocených střetů. Ale tohle se jí nepovedlo. Nemůže se potom divit, že její návrh bude nejspíš smeten pod stůl a se schválením se nesetká.
Neexistence Dukly by byla pro český sport záhuba. Např. pan Šebrle, Tomáš Dvořák a ostatní atleti, kteří se svými dosavadními i minulými úspěchy uživí, těch se to nedotkne. Ale mladí talenti bez finanční podpory a dotace mohou své nadání pověsit na hřebíček. Navíc i současní, zdánlivě soběstační sportovci, kteří mají nějaké medaile a úspěchy, musí mít neustále zázemí v tomto oddíle. Památné dojemné okamžiky jako například letní Olympijské hry v roce 1952 v Helsinkách, kdy Emil Zátopek vyhrál 10 km a 5 km, když posléze jeho žena Dana získala v oštěpařském sektoru další zlatý kov, jak Emil Zátopek ve svém prvním vrcholovém marathonu v kariéře získal bronz, zůstanou skutečně už jenom památné a neopakovatelné, pokud se k něčemu podobnému v zákonu přihlédne. Sport by se měl přeci podporovat už jenom z morálního hlediska.

Marek Fajstavr

První týden ve škole

Ve veliké místnosti zvané aula to vře. Sedí tu mladí i staří, většině však nebylo více než šedesát let. Navzájem se většinou neznají. Hlučící dav se náhle ztiší, protože vepředu začal mluvit nějaký pán v lesnické uniformě. “Představím vám teď třídní učitele, kteří povedou letošní ročníky,” – a vskutku, za mužem stojí tři další lidé, též oblečeni do zelených obleků. Nervózně se usmívají. Jedna třída pro každého z nich, to zní celkem férově. O pět minut později se už rodičům i žákům honí hlavami myšlenky: “Jo, to je super, že máme toho mladého usměvaváho učitele!,” nebo: “Ale ne! Proč zrovna tuhle!” Ale nikdo ještě neví, co je čeká.

My, letošní 1.B, jsme dostali ženu s hnědým sakem – Milenu Kábrtovou. “Dobrý ráno,” pozdravím v pondělí ráno nové spolužáky a vyloudím na tváři lehce nervózní úsměv. Někteří odpoví, jiní jen kývnou hlavou. Jejich pohledy zkoumají třídu. Krátkým pohledem zhodnotím situaci. Aha první lavice jsou volné, klasika. Zasedám tedy do druhé lavice uprostřed. Nad katedrou tiše krouží jestřáb . . .

Počáteční proslov profesorky Kábrtové na mě hluboce zapůsobil. Myslel sem si, že je to kantor velice přísný. Říkala, že jsme elita, a že se podle toho musíme chovat! Když dostaneme úkol, musíme ho splnit na sto procent. Není povoleno mít dlouhé vlasy a výstřední oděv! Musíme si zapamatovat tři zakázané činnosti – ŠIKANA, KRÁDEŽE a DROGY! Potom mi vynadala, neboť sem se jí zdál neučesaný, a poslala mě opsat rozvrh, na kterémžto úkolu ztroskotal již nevhodně oblečený Bohouš. Bylo nám řečeno, že ve škole je vhodné zdravit “lesu zdar”. Jenomže to vůbec není lehké přejít ze dne na den k jinému pozdravu! Málokdo se tedy vyhne začátečnické chybě. “Dobrý den.” Profesor, jehož jméno ještě neznám, jen nevšímavě prošel. “Co je? Udělal sem snad něco špatně?” – “Ty vole, tady musíš zdravit ‘lesu zdar’…,” vysvětluje mi spolubydlící Ondra a kolemjdoucí učitelku pozdraví příkladně: “…Lesu zdar!”

Padajicí listy

Všimli jste si někdy, jak opadává listí ze stromů? To je tak. Skončí léto a s ním i slunné dny, bzučícími včelami, vůní květin i jahodových koktejlů popíjených u rybníků. Podzim je jiný. Ochladí se, po loukách se líně převalují mlhy, pole jsou jako čerstvě sestříhaná hlava malého chlapečka. Plody dozrávají a dům provoní kouzelná vůně domácích koláčů. Ale to nejkrásnější, co mám na podzimu nejradši, jsou listy. Z jednotvárných lesů je náhle pestrá paleta barev matičky Gáji. Mám u nás doma jeden takový oblíbený javor, který předem vycítí, že je podzim za dveřmi. V době kdy si ostatní stromy začínají teprve uvědomovat: „měly bychom shodit zimní šat,“ tento strom je do půlky nahý a pod ním leží rudá, útulná peřina z listů. Když pozoruji stromy, jak nejdřív přebarví konce horních větví, vrchol koruny a poté potupně od vršku ke spodu všechny větve. Mezitím shodí první listy. Tohle je můj svět, který mi nikdy nic nevezme. A kdyby přetrvá ve vzpomínkách. Procházet se mezi stromy, čekat až zafouká vítr, chytat listy snášející se k zemi nebo jen tak pozorovat jejich krouživý tanec, jako by kroužily v zásnubním tanci s maličkými vílami, ukládajícími je ke spánku. V tuto dobu bývají dni mlhavé, ale stále častěji jasnější a noci hvězdné. V tuto dobu ten, kdo se vrací pozdě večer je rád že si může ohřát prokřehlé ruce u krbu a zalézt do peřin. A ráno, zabloudí-li pohled z okna je louka pokrytá stříbrem, blyštícím se v mladém světle. To je čas kdy podzim končí. Na jeho místo se nenápadně ale jistě vkrádá zima.

Sepsala: Alžběta Hejduková

Moderní těžební lesní technika na školním polesí ČLA

Ve dnech 22. a 23. září 2008 pořádala naše škola ve spolupráci s firmou Komatsu Forest předváděcí akci moderních těžebních strojů – harvestorů Valmet 911.4 a 901.1 a vyvážecích traktorů řady Valmet 840.4. Praktické ukázky činnosti této techniky probíhaly v oblasti školního polesí – Horní Staré Město od 9,00 do 16,00 hod. Účastnit se mohli studenti ČLA i nejširší veřejnost.

Valmet 911.4

Valmet 911.4 (Zdroj: www.komatsuforest.cz)

My, studenti druhého ročníku, jsme se této akce zúčastnili v rámci výuky předmětu „Stroje a zařízení“ v úterý 23.9.2008 s panem profesorem Sojkou. Na místo jsme byli dopraveni objednaným autobusem a přidali se ke skupině studentů z nástavbového oboru „Operátor těžebně dopravních strojů harvestorů“ ze Svobody nad Úpou. Prošli jsme kousek lesem a už jsme viděli první z harvestorů – typ Valmet 911.4. Byly pomocí nich zpracovávány stromy určené k těžbě. Upravená dřevní hmota, očištěná nakrácená kulatina, byla hned nakládána na vyvážečky Valmet 840.4 a dále transportována. Manipulace s těžkým a objemným nákladem se pouhým okem jevila být velmi snadnou. Byla to nádhera!


Všichni zúčastnění tak mohli sami posoudit přínos této techniky pro zvýšení výkonnosti těžby. Toto je mimořádně podstatné zejména v době vzrůstu poptávky po realizaci lesnických prací, např. při lesních kalamitách. S užitím harvestorových uzlů (tj. harvestor + 1 nebo více vyvážeček) dochází k výrazné úspoře času při těžbě i dopravě a následnému navýšení objemu zpracované dřevní hmoty. Mezi předváděnými stroji jsme viděli i školní harvestor Valmet 901.1 ze Svobody nad Úpou. Tento typ dobře doplňoval předváděnou řadu, není totiž určen k mýtním těžbám, ale spíše na probírky. Proto nemusí disponovat takovou výkonností.

Zpracovali: Vladimír Bádr (2.A) a Jan Nejedlý (2.B)

Můj první týden ve škole

Jsem žák prvního ročníku, a tak jsme se na nové škole společně sešli již 31.8.2008. Setkali jsme se v aule školy, poté nás rozdělili do tříd a na internátní pokoje. První dojem pro mě byl docela zajímavý, protože jsem zjistila, že budu jediná holka ve třídě a budu tam mít 22 kluků. Teď však tvrdím, že to není tak špatné, a že se mi tu bude líbit. Kluci jsou na mě milí a pomáhají si navzájem – a to se mi na nich moc líbí. A na internátě to je také skvělé, máme výborné vychovatele a také moc pěkný kolektiv prvaček a druhaček. Ve škole jsou i skvělí profesoři: Mgr. Kábrtová, Mgr. Fibikarová a Mgr. Nývlt, Ing Fojt. Těším se na skvělou spolupráci se školou a i s mými spolužáky…

Vypracovala: Marie Voltrová, 1.C