Před vypuknutím války existovalo 32 praporů polních myslivců. Každý prapor se skládal ze 6 setnin a depotního detašementu. Plánovaný válečný stav praporu byl 27 důstojníků, 1.080 mužů, 33 koní a 9 vozů.
V souvislosti s uváděním armády na válečný stav byly u polních myslivců depotní detašementy doplněny na depotní setniny. Dále byly k 7.5.1866 postaveny 2. depotní setniny. Z těchto pak byly 29.5.1866 vytvořeny kombinované myslivecké prapory č. 33 až 37. Prapory č. 33, 34 35 byly shromážděny ve Vídni, č. 36 37 ve Veroně. Do kombinovaných praporů nebyly zařazeny pouze 2. depotní setniny praporů č. 23 28. Setniny nově vytvořených praporů byly značeny dvojím způsobem, jednak průběžnými čísly 1 až 6 v rámci kombinovaného praporu, a dále původním číslem kmenového praporu (ve tvaru zlomku). Např. jako 4. setnina k 37. praporu byla přidělena 2. depotní setnina 10. praporu. Oficiální označení pak bylo K.k. 37. Feld-Jäger-Bataillon – 4/10 Compagnie. Kombinované myslivecké prapory byly částí provizorních formací, stavěných na dobu války.
Za války bylo 28 polních mysliveckých praporů začleněno do Severní armády. Z 29 pěších brigád této armády mělo 26 brigád ve své sestavě po 1 mysliveckém praporu, pouze brigáda Procházka (3. sbor) měla 2 myslivecké prapory (č. 33 a34), zatímco brigády Rothkirch (8. sbor) a Wimpffen (10. sbor) byly bez mysliveckých praporů. K Jižní armádě bylo přiděleno 8 polních mysliveckých praporů a 1 prapor byl začleněn do brigády Hahn, tvořící součást spolkové německé armády.
1. depotní setniny 30 praporů (č. 1 až 7, 9 až 25 27 až 32) zůstaly za války v těch zemích, z nichž byly příslušné prapory doplňovány. Pouze u benátských praporů č. 8 26 byly tyto setniny přesunuty z Benátska do Štýrska. Dále 1. depotní setniny praporů č. 23 28 byly spojeny se svými 2. depotními setninami (které jako jediné nebyly zařazeny do kombinovaných praporů) a spolu s nimi tvořily garnizonní diviziony v Sedmihradsku. Konečně pak následkem pruské invaze byly v červnu 1866 přesunuty 1. depotní setniny českých a moravských praporů do Uher, kde zůstaly až do konce války.
Pluk tyrolských myslivců před válkou sestával ze 6 praporů (po 6 setninách) a depotního praporního kádru. Ten byl v roce 1866 doplněn na 7. prapor a vedle toho byl zřízen nový depotní prapor.
Myslivecká uniforma pocházela z roku 1861. Štikově šedý kabát měl přeložený límec, ale stejně jako u předchozího modelu byl zcela potažen trávově zeleným egalizačním suknem. Šarže měly na límci přišito hodnostní označení (systém z roku 1849, resp. 1857).11 Rukávové výložky byly stejné jako předtím, ale kabát měl jen jednu řadu knoflíků. Ty byly i nadále žluté, u tyrolského pluku hladké, u polních myslivců opatřené arabskými čísly praporů.12 Kalhoty štikově šedé barvy byly opatřeny paspulkou (u důstojníků širším lampasem) v trávově zelené barvě. Pantalony se v poli zastrkávaly do nízkých kamaší. Klobouky byly v roce 1863 vyměněny jinými, poněkud nižšími. Na levé straně klobouku byl připevněn mosazný odznak ve tvaru lesního rohu, u polních myslivců doplněný číslem praporu, u tyrolských myslivců tyrolskou orlicí. Dále zde byl upevněn chochol z černého kohoutího peří. Kolem klobouku byla ovinuta šňůra, u mužstva zelená, u důstojníků zlato-černá. Jako polní výstroj byly předepsány pláště, které se v létě nosily na košili. U poddůstojníků tak nebylo zřetelné hodnostní označení, protože hvězdy se na límcových výložkách plášťů nenosily. Důstojníci nosili kabáty pod rozepnutými plášti, na kabátech (pod pláštěm) pak byla polní přepáska, nošená u myslivců (podobně jako u pěchoty) nyní šikmo přes prsa, přes pravé rameno k levému boku. Řemení pro mužstvo bylo černé.
Výzbroj myslivců tvořil perkusní štuc systém Lorenz (ráže13,9mm) a to buď starší vzor 1854 (se železnou hlavní), nebo novější vzor 1862 (s ocelovou hlavní). K oběma typům náležel sečný bajonet. Délka pušky bez bodáku byla 109,6cm s bodákem 170cm,váha 4 k. Krátce před válkou bylo nařízeno vyvrtat v předpažbí štuců otvor pro nabiják, který se nosil zasunutý vedle bodákové pochvy a protože k ní nebyl dole připevněn, překážel při rychlejších pohybech. Tato úprava byla provedena jen u některých praporů.
Výzbrojí důstojníků byla pěchotní šavle vzor 1861 s jednoduchým páskovým esovitě prohnutým košem, přecházejícím v souměrný záštitný list. Šavle se vyráběly s různou délkou čepele (79 až 86 cm). Důstojníci na šavlích nosili zlaté portepé. Palné zbraně důstojníci normovány neměli a museli si je opatřovat na vlastní náklady. Prvé nařízení v tomto smyslu pochází z roku 1798, ale až v roce 1809 se začaly vyrábět pistole pro důstojníky, které ovšem nebyly obligátní, takže se důstojníci i nadále vyzbrojovali podle vlastního uvážení. Pro období války 1866 připadá v úvahu pistole pro jízdu vzor 1862 (ráže13,9mm)Lorenzova systému. Někteří důstojníci dávali přednost revolverům, v té době byl dosti rozšířen pětiranný perkusní revolver systém Scheinigg/Gasser (ráže13,9 mm).
Radek Havrda
