Ve druhém zářijovém týdnu jsme my žáci II.B. České lesnické akademie navštívili slovenské Tatry za účelem prožití krásných pěti dnů lezením po horách.
Že pojedeme právě do Tater, se rozhodlo už v první školním roce, kdy při hlasování byla drtivá většina rozhodnuta pro Slovensko. Ubytování, stravování a plán výletu si vzal opět na starosti nám dobře známý, pan Ing. Drobný. Tento profesor již pro nás připravoval kurz lyžařský, takže jsme věděli, co od něj čekat. Pro nás byla výhoda, že tento zdatný sportovec se zná skoro s každým ( a dobře ) téměř po celé Evropě. Dále s námi jeli náš pan učitel třídní, profesor Spíchal a pan tělocvikář Nývlt. Ještě nesmím opomenout těžaři ze školního polesí Lukáše, který se staral o obecné blaho a zábavu.
V neděli 7. září jsme plni energie nastupovali v Pardubicích do mezinárodního rychlíku. Už zde jsme si užili trochu sportu, při běhu podél vlaku, kdy jsme hledali náš lehátkový vůz. Nakonec jsme šťastně nasedli a uháněli směr Slovensko. Po ubytování a nutném posilnění potravinami z domova jsme usínali plni očekávání, co nás příští den čeká. Ráno jsme se probudili do deště a pochmurna. Aby toho nebylo málo, tak nám ještě přestala jet lokomotiva a nabrali jsme hodinové zpoždění. Po příjezdu do Liptovského Mikuláše jsme ještě chvíli čekali na osobní vlak, který nás měl dopravit do místa určení. Když jsme přijeli do Liptovského Hrádku, ubytovali jsme se ve skromném dřevařském učilišti. Na pokoji jsme někde byli i po deseti, takže dva museli spát na zemi ve spacáku. Po odpočinku jsme se vydali na první túru. Byli to sice Tatry Nízké, ale i tak jsme poznali, co je to za kopce.
Ještě nám do toho začalo pršet, takže při každé zastávce z každého z nás stoupal bílý dým. Nakonec to dopadlo tak, že profesoři s pár spolužáky se nám ztratili a my se museli vrátit. Na ubytovně následoval opět odpočinek a první večeře. Druhý den jsme jeli do Vysokých Tater „dobýt“ Rysy. Ke Štrbskému plesu nás dopravila „zubačka“. To je lokomotiva vyzbrojená ozubeným kolem, aby mohla lépe zdolat veliké převýšení.U Štrbského plesa následovala společná fotografie, a potom už jsme byli na pochodu směr vrchol Rysu. Cesta ubíhala pěkně a měli jsme krásný výhled až do prvního rozcestníku. Tady byla cedule a hlásala: „materiál pro chatu pod Rysmi, za vynešení čaj zdarma“. My jsme si řekli, že přece nejsme žádní srabi a že to lehce zvládneme.
To byla osudová chyba. Po chvíli nesení 5 – 10 kilového pytle na zádech, jsme se celý propocení zastavili a zjistili, jak je to ještě daleko. Proklínat jsme mohli, ale pouze sebe. Toto utrpení nelze popsat, to si musí každý prožít sám.¨
Ani byste nevěřili, jaké to bylo, když jsme spatřili chatu. Byl jsem šťastný jako nikdy. Na chatě jsme dostali slibovaný čaj, a potom jsme zdárně zdolali vrchol. Sestup byl už hračka. Následující dny byli také plné těžkých výstupů, z níchž „nej“ bylo šplhání na Kriváň. Ale přece jenom Rysy mi v žaludku zůstanou hodně dlouho.
Vloženo do: Třídní akce | Spojeno tagy: Sportovní kurz
