Jak už ze svého vlastního poznatku, nebo z médii a dalších sdělovacích prostředků, jsme se setkávali řadu let s významnými sportovními událostmi, které byly chtě nechtě nedílnou součástí našich životních prožitků. Ať už se jedná o manželé Zátopkovi, Josefa Odložila, nezapomenutelné výkony Jana Železného, Štěpánky Gilbertové, nebo úspěchy Josefa Masopusta a další významné české sportovce, kteří svou diplomacii vydobyli v cizině dobré jméno České republiky. Všechny jmenované spojuje jedno – sportovní oddíl Dukla Praha, jenž už řadu let spadá pod hlavičku Armády České republiky. Jsou to vlastně členi vojenského oddílu, jenž reprezentují sportovními výkony, dle kterých jsou i pasováni do vojenských hodností. Jedná se prakticky o státní organizaci ve prospěch sportovních reprezentací a zároveň i o rozvoj a podporu vrcholového sportu. Členové Dukly jsou také členové armády, a tudíž jsou placeni státem. Povinnosti příslušníka oddílu je i pravidelný vojenský výcvik a školení. Dále sem patří i reprezentace na důležitých oficiálních veřejných vystoupení ve vojenské uniformě s ostatními záležitostmi, které patří mezi veřejnou propagandu Armády ČR.
Snad proto se setkáváme s názory mnoha lidí, které obsahují nesouhlas vůči této organizaci, která se jim zdá jako nesmyslná státní investice do nejistých a státu ničím neprospěšných výdajích. Mnozí lidé v tom vidí prošustrované vyhozené peníze ve prospěch individualistů a daňovou podporu jakýchsi „výletů“, tréninků, soustředění, soutěžení apod. Jelikož spektrum zájmů občana ČR je zatím od listopadu 1989 stále úzké a monotématické, tak se můžeme také setkat s názory různých společenských menšin, které ilustrují jejich postavení vůči sportu. Např. proč platit někomu za státní peníze jeho „záliby“, a hobby, když výsledky jsou úzce individuálně prospěšné, zavádějící, „nehmatatelné“, vedlejší, nedůležité, nerentabilní. Něco možná na tom pravdy ale bude. Daňová investice občanů ČR se takzvaně utápí v hrách. Nebo funkce a smysl armády si jistě občan ČR představuje jinak než běháním na stadionu. Ale položme si základní otázku. Nejedná se spíš o flustraci ze státní poslušnosti, kterou si vysvětlujeme a omlouváme zavádějícími argumenty? Máme my obyčejní občané zapotřebí tyto závistivé a žlučovité názory? Má smysl si kompenzovat své komplexy běžného stereotypu zrovna na těchto věcech? Většinou si lidé dávají za rámeček takové věci, které jsou velmi snadno jednotvárně vysvětlit dle vlastního gusta. A to je třeba právě zmiňovaný sport. Místo demonstrace osobních problémů, je potřeba trochu diplomacie. Zatímco lidi mermomocí jednu díru v pytli ucpávají, z druhé se zase o to víc sype. Co to znamená? Mnohým lidem se dělá zle z toho, když se dočtou v novinách, že nějaký „duklista“ si jel do JAR potrénovat na sezonu na státní účet. Nemohou překousnout fakt, že oni se ve fabrice mučí, pracují jak protržení, vydělávají vydřené peníze, zatím co si v např. Johannesburgu skáče někdo přes kus laminátu do žíněnek za nekřesťanské peníze. Ale že právě pár bloků od jejich fabriky se poflakují bezdomovci, kteří peníze dostávají akorát z poštovní přepážky, to zatím všímavé nekompromisně kritické obyvatelstvo úspěšně přehlíží. Nabízí se otázka – na co si to vlastně hrajeme?? Ruku na srdce, každý statečný kritik by právě nejraději byl v tom Johannesburgu a skákal do těch matrací místo 8 hodinových galejí u pásu fabriky.
Nedávno současná ministryně obrany Vlasta Parkanová se radikálně projevila a ostře ohradila vůči zmiňované Dukle Praha. Nezdálo se jí to jako věruhodná státní podpora. Zpochybnila „duklistu“ jako armádníma, znehodnotila jeho význam pro stát, zdůvodnila neochotu oddílové propagace jmenovaných sportovců a celou organizaci označila jako přežitek. Doslova řekla, že si všimla, že atleti Dukla Praha ani nejeví zájem nosit logo oddílu při mezistátních mítincích ( což samozřejmě není pravda – viz faktický důkazy ). Toto je ale velmi úsměvné. Roman Šebrle, rovněž člen Dukly Praha, byl paní ministryní obdařen trefnou připomínkou a rádoby poklonou při podávání ruky během seznamování s novou ministryní slovy „Pěkně jste v té televizi tančil, nechcete ke mně přitancovat“? Paní Parkanová nejspíš myslela taneční soutěž Star dance na ČT 1 s Markem Ebenem a Terezou Kostkovou, kde ke vší smůle paní ministryně tančil Tomáš Dvořák a nikoliv Roman Šebrle jeho oddílový kolega. Což samozřejmě humorně koresponduje s narážkou paní ministryně, která kritizovala neochotu propagace loga dukelských atletů. Jasně vyvrátila logiku její kritiky a argumentů, jelikož paní Parkanová má v českých atletických reprezentantech dobrý „hokej“ natož aby byla schopna si všímat jejich „individuálních“ zahraničních počinů. Co dodat!? Buď mám důvěryhodná fakta a o kritizované věci aspoň něco elementárního vím, nebo si vyberu jiný důvod, který umím patřičně zdůvodnit. Bohužel ani jednu věc si paní Parkanová neuvědomila a zároveň si vyvrátila tu svoji zásadní teorii. Sportovci Dukly by chtěli mít alespoň jasno ve věci, nebo by aspoň chtěli pochopit záměr tohoto rozhodnutí, ale zatím se to nedaří, není divu. Dovoluji si tvrdit, že sportovci jmenovaného oddílu dokázali toho mnohem více než nynější politici. Svými úspěchy pod záštitou Dukly navnadili mladé talenty a i aktivně se podíleli na rozkvětu českého sportu, který byl ale bohužel nazván paní ministryní přežitkem. Ať si paní Parkanová položí řečnickou otázku, jestli ona není třeba takovým ministerským vládním přežitkem? Pan Tvrdík, Khünel a další její předchůdci neměli nic k tomuto letitému sportovnímu oddílu, tak proč by zrovna ona v této „provizorní“ vládě měla dělat nějaké zásadní obraty. Touha po zviditelnění? Nevím. Ale svojí touhou po zviditelnění diplomaticky ztvárnila v duelu – „hvězdná pěchota“ : Parkanová – Vyčítal v nesmírně charismatické písni „ Dobrý den radare hvězd a pruhů“, která snad ještě dnes amerického prezidenta Georgie Busche zákeřně pronásleduje v nočních můrách. Nevím co si od těchto počinů zmiňovaná dvojice vysvětluje, ale faktem je, že to byla mezinárodní ostuda, na čemž se shodla drtivá většina politiků všech stran. Faktem také je to, že sám Vyčítal se přiznal, že texty vymýšlí jak ho kde napadnou, někdy i na záchodě během toalety, což by byl asi tento případ. Následně pak veřejně vysvětlil, že to nebyla ironie či ani žádný pokus o saritu, nýbrž opravdová osobní poklona radaru a americkému prezidentu. Což snad ještě více umocnilo pochybující domněnky o rozumu pana Vyčítala.
Jistě, paní Parkanová je jinak sympatická dáma, která dobývá první pozice žebříčků politických sympatii podle občanů ČR. Je to také nekonfliktní osoba s potenciálem – řešit problémy s rozvahou, korektně, na úrovni a ve všem má snahu najít rozumné východisko, které by bylo kompromisem vyhrocených střetů. Ale tohle se jí nepovedlo. Nemůže se potom divit, že její návrh bude nejspíš smeten pod stůl a se schválením se nesetká.
Neexistence Dukly by byla pro český sport záhuba. Např. pan Šebrle, Tomáš Dvořák a ostatní atleti, kteří se svými dosavadními i minulými úspěchy uživí, těch se to nedotkne. Ale mladí talenti bez finanční podpory a dotace mohou své nadání pověsit na hřebíček. Navíc i současní, zdánlivě soběstační sportovci, kteří mají nějaké medaile a úspěchy, musí mít neustále zázemí v tomto oddíle. Památné dojemné okamžiky jako například letní Olympijské hry v roce 1952 v Helsinkách, kdy Emil Zátopek vyhrál 10 km a 5 km, když posléze jeho žena Dana získala v oštěpařském sektoru další zlatý kov, jak Emil Zátopek ve svém prvním vrcholovém marathonu v kariéře získal bronz, zůstanou skutečně už jenom památné a neopakovatelné, pokud se k něčemu podobnému v zákonu přihlédne. Sport by se měl přeci podporovat už jenom z morálního hlediska.
Marek Fajstavr
Vloženo do: Reportáže | Spojeno tagy: Dukla Praha
