Ve veliké místnosti zvané aula to vře. Sedí tu mladí i staří, většině však nebylo více než šedesát let. Navzájem se většinou neznají. Hlučící dav se náhle ztiší, protože vepředu začal mluvit nějaký pán v lesnické uniformě. “Představím vám teď třídní učitele, kteří povedou letošní ročníky,” – a vskutku, za mužem stojí tři další lidé, též oblečeni do zelených obleků. Nervózně se usmívají. Jedna třída pro každého z nich, to zní celkem férově. O pět minut později se už rodičům i žákům honí hlavami myšlenky: “Jo, to je super, že máme toho mladého usměvaváho učitele!,” nebo: “Ale ne! Proč zrovna tuhle!” Ale nikdo ještě neví, co je čeká.
My, letošní 1.B, jsme dostali ženu s hnědým sakem – Milenu Kábrtovou. “Dobrý ráno,” pozdravím v pondělí ráno nové spolužáky a vyloudím na tváři lehce nervózní úsměv. Někteří odpoví, jiní jen kývnou hlavou. Jejich pohledy zkoumají třídu. Krátkým pohledem zhodnotím situaci. Aha první lavice jsou volné, klasika. Zasedám tedy do druhé lavice uprostřed. Nad katedrou tiše krouží jestřáb . . .
Počáteční proslov profesorky Kábrtové na mě hluboce zapůsobil. Myslel sem si, že je to kantor velice přísný. Říkala, že jsme elita, a že se podle toho musíme chovat! Když dostaneme úkol, musíme ho splnit na sto procent. Není povoleno mít dlouhé vlasy a výstřední oděv! Musíme si zapamatovat tři zakázané činnosti – ŠIKANA, KRÁDEŽE a DROGY! Potom mi vynadala, neboť sem se jí zdál neučesaný, a poslala mě opsat rozvrh, na kterémžto úkolu ztroskotal již nevhodně oblečený Bohouš. Bylo nám řečeno, že ve škole je vhodné zdravit “lesu zdar”. Jenomže to vůbec není lehké přejít ze dne na den k jinému pozdravu! Málokdo se tedy vyhne začátečnické chybě. “Dobrý den.” Profesor, jehož jméno ještě neznám, jen nevšímavě prošel. “Co je? Udělal sem snad něco špatně?” – “Ty vole, tady musíš zdravit ‘lesu zdar’…,” vysvětluje mi spolubydlící Ondra a kolemjdoucí učitelku pozdraví příkladně: “…Lesu zdar!”
Vloženo do: Reportáže | Spojeno tagy: aula, pozdrav, první den, třída
