Už jde nahoru po schodech. Není jí dobře, avšak místo aby si šla lehnout a vyspat se, jde si postěžovat matce. A navíc ty pupínky… “Mami, bolí mě hlava a mám vyrážku na rukou. Nejsem nějak vážně nemocná?”
Pláče… Viděla jak se narodili, jak sají mateřské mléko, jak se učí chodit a poznávají svět… Milují ho, mají rádi vůni zelené trávy a čerstvý vzduch, teplo slunce a chlad prachového sněhu. Ale tohle všechno je už pro ně navždy ztraceno. Prý kvůli podpoře objevů a pomoci lidem… Proto je museli odvést? Jsou to přece jen štěňata, nikdy by nepocítili zlobu nebo zášť, jako lidé. Tak za co je trestají?
Matka ji ujistí, že o vážnou věc určitě nejde, ale přesto jí chce pomoci. Posadí ji na židli a namíří si to přímo ke svojí tašce s léky. A ve skříni, v té zatuchlé, dřevěné skříni za zády matky, leží jistá pomoc…Nikdo ji však nevidí, možná ani vidět nechce… Jen tam vlhne a ztrácí, nevyužita svou podstatu, pro kterou byla stvořena. Stačí ji jen zalít horkou vodou, přidat do ní sladký med a ihned by pomohla, ulevila, možná i vyléčila, ale…
Mají strach. Kam je to zavřeli? Je tam zima. Nepříjemný pach shnilotiny a výkalů jim zalézá do černých, lesklých čumáčků. Vrčení motoru jim nahání děsivý pocit beznaděje a drnčení kol na nerovné cestě jim připadá jako zemětřesení. Je jich přesně šest. Šest a stejnak nemohou vůbec nic dělat. Jen čekat, co s nimi bude.
Matka, ať hledá, jak hledá, nemůže najít vhodné prášky na uklidnění organismu své dcery, který se vzbouřil proti bacilu. Proto nemešká a rychle na sebe natáhne drahý, kožený kabát. Podepře dceru v podpaží a odvádí ji k autu. Pomoc musí hledat u lékařů ve městě. A už si to frčí směrem do centra. Cestou přemýšlí, jaké léky předepíší doktoři její dceři.
Auto zastavilo, cítí jak je někdo zvedá a nese někam pryč. Slabý náraz o železný laboratorní stůl a už jen náhlé oslepující světlo zářivek. Brýlatý, na první pohled sympatický pán v bílém plášti, je začne jedno po druhém tahat ven z krabice. Bezcitně je zavře každé do jiné klece. A pak to dlouhé, třídenní čekání na rozsudek. Až jednoho dne přišel. Nejen rozsudek, ale i skupina přísně vyhlížejících lidí, kteří vytáhnou jedno roztomilé štěně a položí ho na bílý, chladný stůl. Cítí z něj utrpení těch, co tam byli před ním, ale je bezmocné, nemůže nic dělat. Jeden z laborantů vezme holící strojek a na hřbetě mu vyholí jemnou srst. Sympatický pán v brýlích se nakloní ke štěněti. To si myslí, že mu chce pomoci, ale jemu se objeví v ruce veliká, příšerná injekce. Vidí jak se k němu blíží, začne se klepat strachy, mozek se otupuje. A pak ta náhlá bolest – horší než cokoliv, co zažilo. Cítí, jak se mu tělem šíří jed, který mu vrazili do zad. Oči pálí, sliny tečou, nemůže dýchat – až konečně přijde osvobození, už necítí nic, jen slast. Jen těch pár posledních krutých slov zachytí: “Ano, to je ono, alergická reakce, právě jsme potvrdili účinnost léku na kožní onemocnění.”
Doktor si prohlíží dívku, nevypadá moc zdravě, ale myslí si, že je to spíše nevyspělostí. Přesto její matce poradí lék, který má pořídit v lékárně, a který vyléčí vyrážku na rukou. V duchu mu přeběhne krátká, pro něj nic neznamenající myšlenka – bylinný odvar, ten by na to pomohl. Ale skoro nepostřehne, že se mu něco takového mihlo v mysli a raději se dál věnuje své práci. Matka s dcerou zatím zamířily do lékárny. Prodavačka, milá a mladá slečna, se přívětivě usměje. Když jí její zákazníci sdělí své přání, okamžitě vyhoví. Aby zapůsobila, řekne pár zajímavostí: “Tenhle lék byl nedávno potvrzen jako nejúčinnější na kožní onemocnění. Doufám, že pomůře i Vám.”
Chcete ještě, abych dál vyprávěla? Mým cílem není přesvědčit lidi, aby nebrali ohledy na své nemoci. Tím, co jsem napsala, jsem chtěla pouze říci, že není nutné cpát do sebe tuny prášku jen kvůli tomu, že vám zrovna není nejlépe. Co třeba vyzkoušet teplou postel? Horký čaj?Více spánku? Jíst vitamíny? Dát si chvíli relax? Moje myšlenka při psaní tohoto příběhu se však nemotala jen okolo testování léků, ale i různých kosmetických výrobků. Zkuste se někdy zamyslet, když se ráno před zrcadlem malujete do školy – “kolik zvířat muselo trpět, abych já vypadala navenek lépe?” Je jen na Vás, jestli o tomhle všem budete alespoň přemýšlet…
Vloženo do: Vlastní tvorba
